Podobně tak jako LGBTQ komunita si vzala zpět slovo "queer", aktivisté*ky z Mad pride se snaží vzít si zpět jazyk, který byl použit proti nim. Jsme "šílení*é", "cvoci", "psycho", jsme "maniaci" a "pacoši*ky". Znovuzískání našeho jazyka je politické a zpochybňuje diskriminaci. Účastníce*ci Mad pride používají slovo “šílený” s hrdostí, přičemž odmítají nálepky, které jsou formou útlaku. Zvolili jsme být “šílené*í” otevřeně.
Zatímco některé diagnózy už jsou v mainstreamovém diskurzu přijímanější, diagnóza schizofrenie nebo bipolárky ještě pořád může poslat člověka rovnýma nohama rovnou do cvokárny bez možnosti rozhodovat o sobě samé*m nebo jít k volbám. Některé bláznění zkrátka nevidíme rádi*y, a proto uděláme cokoliv, abychom ho uvěznily*i za zdmi psychiatrických ústavů, nechceme vedle něj bydlet, nebo mu rozumět.
My ale věříme, že respekt, komunita a solidarita s lidmi s duševním onemocněním jsou možné. Věříme ve stejná práva bez ohledu na vnímání světa, které je navíc vždycky subjektivní. Jsme součástí globálního povstání lidí, kteří žijí se zdravotním postižením. Máme právo být sví*é.
Jsme součástí širšího hnutí za práva osob s hendikepem a usilujeme o zajištění rovných příležitostí a rovných práv pro všechny osoby se zdravotním postižením, zejména psychiatrických pacientek*ů. Jsme lidé s jinakostí a po celém světě společně bojujeme se stejnými požadavky a za stejné cíle. A ty jsou: dostupnost a bezpečnost v architektuře, dopravě a fyzickém prostředí; právo na materiální zajištění umožňující důstojný život; dostupnost kvalitní péče; rovné příležitosti v nezávislém životě, rovnosti v zaměstnání, vzdělávání a bydlení; bez diskriminace, bez zneužívání, násilí, zanedbávání a jiného porušování práv. Pracujeme na prolomení institucionálních, fyzických a společenských bariér, které brání osobám se zdravotním postižením žít své životy jako ostatní lidé.
Neoliberální společenský narativ zpravující nás o tom, že “každý*á svého štěstí strůjcem”, vyvíjí neustálý tlak na náš výkon a nutí nás s ostatními soutěžit o pár kaček, zatímco velkokapilasti*ky si ukládají peníze v daňových rájích někde na hořící planetě. Jsme přesvědčené*í, že pokud nás tlak na výkon udržuje v permanentní úzkosti o svojí existenci, na kterou máme hledat “lék” v ordinacích (často absolutně finančně nedostupných) terapeutek*ů a psychiatrů*iček, případně za zdmi psychiatrických “léčeben”, naše problémy se tím nevyřeší. Jako alternativu k atomizované a polarizované společnosti zotročené velkokapitálem, ve které jsme každá*ý přesvědčovaná*ý, abychom myslely*i hlavně na sebe, chceme budovat společnost solidární, nehierarchickou a přijímající. Možná nejsme bláznivý*é my, ale politický systém, ve kterém žijeme.
Parta, která se potkala v kavárně na Žižkově má jedno společné. Spojuje nás zkušenost s šílenstvím.
Rad je “maniak”, který si dal zmrzlinu s ufony na planetě 45-ZJK a drží rekord v nejvyšším počtu hospitalizací v blázincích za jedno století. Je přesvědčený, že kdybychom místo za zdmi ústavů bláznili*y doma nebo v ulicích, prd by se stalo a na světě by bylo o něco veseleji. Kromě bláznění se věnuje sociální práci, výzkumu a psaní.
Anička je “podivínský pako a hysterka”, která je občas tolik poplašená, že několik dní nevyjde ze svého bytu. Na veřejnosti si od stresu ráda ulevuje rytmickým kýváním se dopředu a dozadu a různým haptickým stimmováním. Byla by ráda, kdyby byly veřejný prostor a instituce lépe nadyzajnované k tomu, aby si v nich v klidu a bezpečí mohla sem tam “zabláznit” a kývat se o sto šest všemi směry. Taky dělá doktorát na fildě, žije feminismus, pěstuje kytky a snaží se naučit hrát na syntezátory.
Josie je z týmu asi nejvíc “na hlavu” a polovinu času lítá myšlenkama někde v alternativním časoprostoru. Po tom, co roky poslouchala, že nemá dostatečně hrozný život na to, aby jí bylo špatně, si dovolila se zhroutit, začít brát prášky a vyměnit hyperproduktivitu za čas na svoje pocity a obří únavu. Josie studuje psychologii a hledá své místo v systému péče o další „šílené“ lidi, který mezi sebou „blázny“ samotné zrovna nevítá. Vlastní šílenost ventiluje ve volném čase do poezie nebo kreslení.
Ker je zloholka, co občas nedokáže vyjít z bytu. Ráda se směje, ale nerada se usmívá, a chtěla by, aby bylo oukej nehlídat si výraz a oční kontakt při interakcích s lidmi, a aby ve světě jinakost nebyla nahlížená negativně. Mega dlouho dodělává bakaláře na sociologii, protože se bojí, že když si odškrtne jeden cíl, nebude znát odpověď na otázku "co teď". Když zrovna nepanikaří, se vším, co ji bolí a sere, se snaží copeovat psaním básní, pěstováním kytek, uřvanou hudbou a tichem přírody.
Evil je vačice. Někdy bohyně, jindy hromádka neštěstí. P.a.n.i.k.a je její druhé jméno. Dřív se věnovala sociální práci, ze vší tý lidský bídy a utrpení jí drblo ještě víc, dnes se pokouší uchytit jako grafická designérka. Snaží se podporovat lidi kolem sebe v jejich psychických i jiných těžkostech. Nikdy nic nevystudovala a ani se nechystá.
Máš pro nás nějaký vzkaz, chceš se na něco zeptat, jsi ochotná*ý podělit se o svůj příběh? Napiš nám!